Definice

Způsob výstavby textu. Vnitřní kompozice je uspořádání syžetu ve vztahu k ději. Vnější kompoizce je uspořádání složek textu.

Příklady použití

Slohovou práci členíme na tzv. úvod, stať a závěr. Možnosti kompozice dějových textů:

  • Chronologická – události jsou řazeny tak, jak šly časově za sebou. Používá se ve většině románů. Např. Válka s Mloky. Obdobou je kronikářská kompozice – volnější, autor jakoby registruje události, aniž ví, jak se vyvinou (mezi událostmi není vztah příčiny a následku); uplatňuje se tzv. cyklický čas – obnovování prožitku v koloběhu ročních období; např. Babička).
    Obdobou je též deníková kompozice (posloupnost každodenních událostí).
  • Retrospektivní (zpětná) – postupuje se proti proudu času, od následků k příčinám. Poučívá se často v detektivkách.
  • Rámcová (prstencová) – příběhy jsou odvíjeny z úvodní zastřešující situace (Pohádky tisíce a jedné noci, Dekameron, Canterburské povídky).
  • Kompozice proudu vědomí – ruší pravidlo kauzality; užívá chronologii i retrospekci; celek je zdánlivě chaotický jako obraz autorova vědomí i podvědomí; asociativní řazení děje; vnitřní monolog, převažuje však jediný, scelující autorský přístup (Např. Proust, Joyce).
  • Tříštivá (roztříštěná) – mizí integrující vypravěč; změny vypravěčské perspektivy; příběhy odtrženy od pásma vypravěče; zároveň se objevují stylizované autentické zpovědi. Je typická pro experimentální romány – prolínání časových rovin (a někdy i vypravěčů) (W. Faulkner, Hluk a vřava; G. Apollinaire, Pásmo; J. Joyce, Odyseus)
  • Řetězová – typická pro seriály; vyřešená epizoda s sebou přináší další zápletku.
  • Epizodická – samostatné příběhy spojené jednajícími postavami (Goscinny: Mikulášovy patálie).
  • Aditivní (přidávací) – O kohoutkovi a slepičce, O veliké řepě.

Dělení slova

ko!m!po!zi!ce

Může vyskytovat také v těchto tvarech

horizontální členění textu